Hare Krišna s otevřenou náručí

Reportáž z návštěvy Krišnova dvora (březen 2013). Autor (text+foto): Kateřina Sysová, studentka žurnalistiky, fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze . 

Když se řekne Hare Krišna, mnohým se vybaví mniši oblečení v oranžových hávech, kteří postávají na ulici v centru města a verbují lidi k nákupu jedné z jejich duchovních knih. Někteří jdou dokonce ještě o kousek dále a představují si sektu, uzavřenou komunitu, s podlými náboženskými názory a zvláštními návyky chování. Pravda je však jinde...


Již při příjezdu jsem dost nervózní a ne zcela jistá svým nápadem podívat se na jedinou českou farmu hnutí Hare Krišna. Statek v hloubi středočeské “divočiny” se docela špatně hledá. Internetový popis “...projedete mezi domky směrem do polí a na polním rozcestí se dáte doleva na polní cestu...“mě o březnovém doopravdy bahnitém víkendu neuklidňuje. Nakonec se však přeci jen dostávám na místo činu.

Krišnův dvůr pořádá každou neděli program pro hosty. Množství zaparkovaných aut před umělecky kovanou branou mě trochu smiřuje, nebudu sama. Již u vchodu mě vítá, ne příliš zdatně, ale přesto velmi přátelsky, šťěbetající Ukrajinka. Později se dozvídám, že do Čech přijela na návštěvu za mámou.  Seznamuji se i se psem-vegetariánem, je mi ho trochu líto. Nicméně párek sebou nemám, tak ho pouze přátelsky poklepávám po hlavě. U vchodu na mě čeká další paní, je oblečená v sárí, indickém ženském oblečení, které se skládá z barevné látky obtočené kolem těla. Představuje se mi jako Bradža Rání. „Všichni máme duchovní jména, která mají hluboký posvátný význam. Přijmout nové jméno je dlouhodobý proces. Když tě potom tak volají, tak si často ani nevzpomeneš, že se jmenuješ Brigita. Někteří používají i své staré jméno, které mají v občance, převážně když někde pracují,“ reaguje na můj udivený výraz při představování Bradža Rání.

Později se dozvídám, že jsem jediným hostem, což mě přivádí trošku do rozpaků. Mnoho členů komunity bydlí v okolí a na statek každodenně dojíždí.

Bradža mě vede do druhého patra. Celý dům působí velmi čistě a upraveně. Na zdech jsou vykresleny barevné ornamenty a mezi tím visí obrazy Krišny. „Máme tu talentované umělce, manželé z Ruska, malují tyto obrazy,“ vysvětluje jeden z mnichů.

Krišna jako Nejvyšší Osobnost Božství

Brzy vstoupím do největšího pokoje v budově. Do místnosti svítí slunce a odráží se od oltáře naproti oknům. Na zemi sedí několik mnichů a zpívá: „... hare krišna, hare krišna, krišna krišna, hare hare...” Hudba naplňuje celý prostor, tak nějak se mi vkrádá do srdce zvláštní duchovní pocit.

Mnich sedící v čele čte z Bhagavad-gíty, základní knihy náboženství, tedy něčeho, jako je pro křesťany Bible. Je psaná v sanskrtu a obsahuje české překlady. „Pokud je někdo ochoten Bhagavad-gítu přijmout a čte ji bez předsudků, tak se našeho srdce dotkne,“ vysvětluje mi mnich.

„Vlastnostmi a povahou jsme na stejné úrovni jako ostatní živé bytosti, rostliny, zvířata. Chápeme, že žijeme, ale tohle pojetí není skutečné. Ztotožnění s tělem je klam. Tělo není naše vlastní já. Když se rozpadne schránka, tak z ní vycházíme. Pokud nejsme v čistém vědomí, jsme nuceni vstoupit do dalšího těla,“ vysvětluje řádky z Bhagavad-gíty.

Mnich mě i po přednášce dále zasvěcuje do hnutí Hare Krišna: „Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství. Existuje pouze jeden Bůh, ale lidé v tom mají často zmatek, protože si to propojují s hinduismem. Védy vysvětlují, že nejvýše je Krišna, ostatní živé bytosti jsou až pod ním v dalších kategoriích. Bůh má různé zástupce (polobohy), kteří Mu spravují svět.“

„V materialistickém světě je vše logické a má svou zákonitost. Stůl vznikl, protože ho někdo vyrobil. Vše existuje z nějakého důvodu. Proč by to v přírodě takto nefungovalo? Je to vědecký proces, věda o Bohu je velmi logická,“ pokračuje mnich ve svém výkladu.

V rohu sedí skupina dívek, které skládají zlato-červené stužky: „Budou to šaty pro Božstva, až budeme mít oslavu.“ Ukazuje jedna z dívek k oltáři, na kterém jsou postavené dvě sošky imitující Krišnu.

Na mou otázku, odkud vlastně náboženství pochází, jsou mi odpovědí spíše nechápající pohledy: „Védy vysvětlují, že náboženství nemůže vytvořit člověk.“ Nakonec se ale přeci jen dozvídám něco z historie.  „Védy, ze kterých hnutí Hare Krišna vychází, se dostávají do našeho světa v okamžiku stvoření. První osobou, kdo to přijal byl Brahmá, jeden z polobohů, první bytost ve vesmíru. Dříve byla védská kultura rozšířená po celé planetě, pozůstatky máme hlavně na území dnešní Indie,“ vysvětluje mnich a ještě dodává: „důležitým duchovním šiřitelem v 60. letech byl Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, na sklonku života odcestoval do New Yorku a započal celosvětové hnutí. Právě v tu dobu bylo v Americe hnutí hippies, mnozní z nich tomu byli hodně otevření.“

Vegetariáni nehladoví

Po duchovní hodince jsem pozvána, abych se s ostatními zúčastnila vegetariánské hostiny. Neodmítám. Jíme ve stejné místnosti jako předtím probíhal duchovní program, v budově je málo místa. Sedíme na zemi. Všímám si, že ženy jedí odděleně od mužů. Bradža Rání mi to vysvětluje: „Duch ženy je velmi rozdílný od ducha muže. Jsme uvolněnější, když jsme mezi sebou.“ Když roznáší jídlo, zjišťuji, že slovo hostina není přehnané. Na talíři se mi kupí množství rozličných jídel. Ochutnávám v těstu zapečené brambory, zeleninu v kari omáčce, salát, jakousi červenou sósu a mnoho dalších věcí, které jsou pro mě sice těžko identifikovatelné, ale v zásadě velmi dobré.

Mezitím chodí jiní mniši a na talíře rozdělují z malé misky další jídlo, každému asi jednu čajovou lžičku, což mi přijde velmi zvláštní. „Říká se tomu maháprasádam, to je sánskrtské slovo a znamená to milost, když se jídlo uvaří, obětuje se malé množství Krišnovi na oltáři, později to jíme. Jídlo potom má speciální energii a vibrace,“ vysvětluje Bradža Rání.  Ochutnávám, maháprasádam není špatný, ale zvláštní energii z něj necítím. Nejspíše nejsem dostatečně otevřena a naladěna na příjem energie.

Všímám si, že mnoho krišňáků jí rukama: „Podle védské kultury je zdravé jíst rukama, když je kůže ve styku se slinami, tak se vytváří příznivé látky, navíc je kov pro tělo nepřirozený. Osobně jsem zjistila, že jídlo potom chutná také lépe,“ zasvěcuje je mě do tajů védské kultury moje společnice.

Při jídle mám čas si lépe prohlédnout ostatní členy komunity. Po pokoji běhají i tři děti. Vypadají celkem čile, poskakují po místnosti, se všemi se baví a působí velmi otevřeně. „Uzavíráme manželství, rodiny potom žijí samostatně ve svých prostorách, děti nechodí do školy, učíme je samy. Ze zákona ale dvakrát do roka musí na přezkoušení,“ reaguje na mou otázku, jak fungují zdejší rodiny, Bradža Rání.

„Vstáváme většinou kolem čtvrté hodiny ráno, do devíti máme duchovní program u oltáře, kdy meditujeme a máme přednášku. Kolem deváté snídáme (většinou směs rýže, loupané luštěniny a zeleninu s indickým chlebem), potom se každý věnuje své práci, nijak si činnosti nerozdělujeme, každý dělá to, co mu jde nejlépe. Někteří vaří nebo šijí, jiní se zase starají o dobytek, kolem druhé hodiny společně obědváme. Odpoledne ještě pracujeme a navečer se věnujeme vlastním aktivitám, třeba studujeme. Chodíme spát už kolem deváté, abychom ráno vstali,“ popisuje mi běžný den na dvoře Bradža Rání.

Kráva je matka

Nakonec se mě ujímá veselý mladík s brýlemi, jehož duchovní jméno, kterým se mi představil, jsem zapomněla stejně rychle, jak jsem se ho dozvěděla. Při prohlídce statku vidím koně a krávy, které chovají. Vlastní zhruba čtyřicet hektarů, to jim stačí na produkci jídla pro celou komunitu. Krávy nechávají na farmě dožívat. Na můj skeptický pohled reaguje mladík se slovy: „Kráva je ve védské kultuře brána jako matka, protože nás krmí. Svoji matku přeci taky nepošleš na jatka.  Zdejší krávy jsou členem rodiny a mají svá vlastní jména. Většinou nesou jména posvátných míst nebo řek.“

„K farmě patří i zahrada na zeleninu a ovocný sad. Ročně vypěstujeme i tisíc kilo zeleniny, tu ale nedistribujeme. Prodáváme hlavně mouku a knihy, jinak jezdíme na festivaly, kde pořádáme různé programy,“ vysvětluje mi fungování statku mladík.

Jako návštěvníka mě ještě zajímá, jestli statek vychází dobře finančně: „Moc toho nekupujeme, máme vlastní vodu, topíme dřevem,“ vysvětluje: „já jsem toho hodně získal, když jsem sem přišel, neměl jsem nic. Nikdy jsem nepracoval s tolika penězi, nikdy jsem nemohl takhle cestovat, nikdy jsem nejedl takhle dobré jídlo. Skutečně to není tak, že by se tady člověk jenom trápil a strádal.“

„Jsme tady pro lidi a máme tady obrovský duchovní poklad, každý si pro něj může přijít,“ říká mi při loučení.

A tak odcházím o plný žaludek a několik filosofických názorů těžší a mám docela radost, z toho, že existují ostrovy klidného světa, kde se mají lidé rádi a žijí v souladu s přírodou.